Ať už je to špatný den na vlasy nebo kožní útěk, každý má jeden z těch ráno, když se jim nelíbí to, co vidí v zrcadle. Každý, to je kromě Kjerstin Gruys.

Ph.D. kandidátka na UCLA tráví celý rok, aniž by se na sebe dívala – v zrcadlech, označila fotografie na Facebooku nebo dokonce reflexní plochy. “Nikdy jsem si nepomyslel, že jsem opustila zrcadla, dokud jsem se nesnažila o svatební šaty. Měla jsem tolik nadějí a nebylo to možné,” řekl mi Gruys. “Cítila jsem se na mé tělo kritiky a styly, které se mi líbily, byly z mé cenové úrovně.” Zrcadlo bylo to, o čem jsem se rozhodl, že jsem v tom okamžiku nenáviděl Nechtěl jsem se vzdát krásné nohy nebo najít krásné šaty neznámé zrcátka. “

Když jsem se jí zeptal, kdo doufá, že v roce bude v zrcadle vidět, říkala, že nejdůležitější je “ocenit sebe sama jako celek.” Pak mě vyzvala, abych šla celý den, aniž by se dívala do zrcadla (myšlenka, kterou můj editor velmi miloval). Ať už se mi to líbilo nebo ne, jsem byl.

9 hodin ráno. Zobudím se a jdu do koupelny, abych si zuby zmačkal a umyla si obličej. Jak špatná mohla být moje noha opravdu být?

9:30 hod. Soudě podle tváří mých spolubydlících je docela špatné. Skočím do sprchy, rozstříkala jsem na nějaké Sachajuan Leave In Conditioner a vytáhla jsem vlasy do elegantního chleba.

10 hodin ráno. Je to zít na tváři? Nemůžu se podívat do zrcadla a dotýkat se to jen zhorší. V tomto bodě jsem přesvědčen, že je to velikost Mt. Kilimanjaro. Musí. Ne. Dotek. Můj. Tvář.

10:30 hod. Aplikuji lehké vrstvy základů s prsty a slepě si trochu zakryji na mé vady. Můj spolubydlící mě povzbuzuje, abych se trochu více rozmíchl. “Hm, jo, je to ještě patrné.” V dívčím rozhovoru to znamená, že “nevím, jak ti to povím dobře, ale je to obrovské.”

12 p.m. Rozhodli jsme se projít kolem okolí. Jsem zvyklý na úpravu vlasů nebo šatů v obchodech, ale dnes se vlastně dívám na to, co prodávají uvnitř. Ne, že budu něco koupit – jak se snažíš na oblečení bez zrcadla?

3 hodiny odpoledne. Všiml jsem si, že boty, které jsem hodil, se mi vůbec neshodují. Skvělý.

Pondělí. Můj přítel navrhuje pozvat skupinu kluků, aby se dívat na VMAs. Modlím se, aby měli jiné plány.

8 večer. Dělají – děkuji za dobrotu – tak jsem si vyčistil obličej a dal mi oblíbenou masku. Doufejme, že ráno uklidní zánět.

11 hodin. Je čas jít do postele. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem nervózní nebo vzrušený, když zítra vidím můj odraz.

9 hodin ráno. Zobudil jsem se a našel jsem tvář plnou skvrn. Kdybych to viděl včera, pravděpodobně bych strávil hodinu před zrcadlem a snažil jsem se ho zakrýt. Také jsem mohl být schopen ošetřit škody a vyhnout se úplnému vzplanutí.

Před experimentem jsem netušil, kolik zrcadel jsem se setkal pravidelně. Nemohl jsem jen opustit své kapesní zrcadlo doma a zavolat tomu den. Tam jsou zrcadla v toaletách, restauracích, obchodních displejích – všichni mě prosí, abych opravil flyaway, upravil sukni nebo přejel jinou vrstvou rtěnky. Ale ironicky, nehledění v zrcadle mě skutečně udělalo ještě víc hyper-uvědomělé a sebekritické. Neustále jsem se ptal na své přátele, jestli se mi vlasy přilepily nebo jestli bylo moje akné patrné – což jsem se mohl rychle a diskrétně zabývat perforátem a ručním zrcadlem. Pro mě to bylo samo-vědomí, ne sebereflexe, to byl kořen problému. Vyhýbat se zrcadlům nevyřeší mé nejistoty – hledám do jednoho a učím se milovat (ne nutně vždycky jako) co vidím.